|
vlčí
menu
| | 
NA STEZCE VLKA –
rozloučení s dog trekkingovou sezónou
Auto se s námahou vyškrábalo nekonečnými
serpentinami k parkovišti na hřebeni Červenohorského sedla. Šárka se Cyborgem
zahánějící podupáváním vtíravý chlad s povděkem přijímají jeho vyhřátou kabinu.
Půlku služby na drsném kontrolním stanovišti už mají za sebou. Teď vzhlížejí k
protějšímu svahu, kdy zahlédnou postavičky se psem, aby jim mohli nabídnout
teplý čaj s rumem a potvrdit správný směr – do cíle jesenického dog trekkingu
zbývá 4,5 km.
S foťákem na krku vyrážím po trati dog trekkařům vstříc. Zanořuji se do husté
mlhy, abych začal vychutnávat samotu a ticho. Mlha postupně mizí a vrcholová
tůra nabízí nádherné výhledy. Co chvíli se z hradby mraků opřené o severní
stranu hřebenu Jeseníků. Kus oblaku utrhne a zahalí vše do bílého závoje, aby se
na několik minut nenávratně rozplynul na údolím i se všemi lidskými starostmi,
které se na něj nabalily. V zákrutech stezky, na pozadí skroucených stromů, se v
nepravidelných intervalech vynořují známé postavy se psy. Znaveným krokem
hledají na skále nohám oporu a jemně tlumí nekonečnou energii svých čtyřnohých
kamarádů. Když mne s pozdravem míjejí, jejich tváře září štěstím a radostí,
slova popisují nepopsatelné. Ten okamžik se, možná marně, pokouším zachytit na
fotografii. Ano, tohle všechno je dog trekking…
Ve čtvrtek 7. 10. 2004 se v odpoledních hodinách začalo parkoviště chaty U
Pelikána v jesenických Koutech nad Desnou plnit stany a automobily z nichž
zvědavě vykukovaly psí hlavy. Také po cestě mezi nádražím jste mohli potkávat
postavy obtěžkané pořádnými batohy, vždy však se psem po boku. Zasvěcení už
tušili, že se schyluje k druhému ročníku dog trekkingu Stezkou vlka. Tentokrát
pojatému coby zakončení sezóny.
Mezitím pořadatelé s obavami sledovali zakaboněnou oblohu, která s nepříznivou
předpovědí, nevěstila nic dobrého. Hlavou se jim promítaly měsíce příprav i
představy, jak to bude vypadat v těch překrásných partiích tratě v případě
vydatného deště (což jsme si bohužel zkusili už loni). A tehdy se zrodila
myšlenka obrátit vše špatné v dobré, tzn. hledat v té vodě přicházejí shůry
naopak pozitiva. Takže jsem večer vyhlásil soutěž o to, kdo najde co nejvíce
kladů deštivého počasí. A nenašli jsme jich málo; krásně je shrnul ve svém mailu
den po závodě kamarád Tomáš Soural do Deštivého desatera.
V útulné společenské místnosti to šumělo jak v úlu; shledávání starých přátel,
noví známí a zvědaví nováčci a do toho všeho samí psi – tolik plemen že by to
vydalo na slušnou výstavu. Od početných německých ovčáků a jejich kříženců, přes
otužilé seveřany, roztomilé i ostré knírače, důstojného novofunlanďana,
svalnatého pitbula, až po takové rarity jako krašský pastevecký pes, hokaido ken
či australský ovčák. Po prezentaci a veterinární kontrole se na meetingu všichni
přítomní dozvěděli co je zítra čeká. Totiž nová, 51 km dlouhá etapa, třikrát
přetínající hřeben Hrubého Jeseníku, tedy s více než značným převýšením. V první
polovině trati se bude procházet rezervací vodopádů Bílé Opavy s obávanými
lávkami a žebříky, to vše s povinnou výbavou na zádech (spacák, karimatka,
čelovka, mapa, miska, krmivo, jídlo, voda) a samozřejmě se psem na vodítku. Přes
hrozivou vyhlídku časného startu v 7 hodin ráno se mnozí bavili dlouho do
nočních hodin. Nemohli se nabažit té atmosféry společně naladěných lidiček se
psy, z nichž mnozí právě kvůli ní přijeli.
Vstáváme do drobného deště, vyráží první dvojice v pláštěnkách a já dostávám na
startu jako dárek barevný snímek ze satelitu mraku, který se žene na nás. Když
však vezu, podél spodní nádrže přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně, mladé
pořadatele na stanoviště kontroly potkáváme samé dobře našlápnuté dog trekkaře a
zpoza kapucí pláštěnek na nás vykukují usmáté tváře. Je to dobré – berou to
sportovně!
Pomáhám Šárce se Cyborgem vynést na stanoviště Nad malým kotlem (1311 m n. m.)
batohy s čajem, občerstvení a stoličkami. Nehostinné místo, kde není ani strom
pod který by se mohli schovat. Mlha, déšť, viditelnost s bídou 10 metrů. Na
druhou stranu ale důležité stanoviště – zde se dá v případě potřeby zvolit
kratší verze etapy (39 km) nebo pokračovat v delší (51 km). Když je opouštím jen
doufám, že je horská služba či někdo jiný neodtáhne k doktoru Chocholouškovi.
Stát zde v tomto počasí od devíti hodin od rána do tmy mi připadá v tomto
okamžiku jako holé šílenství.
Mezitím už míjejí první občerstvovací stanoviště Zbyňky a Dušana Olšákových v
Karlově studánce nejrychlejší dog trekkaři. Roman Baláž, známý extrémními
výkony, nás honí; většina však šlape volným tempem a přírody si vyloženě užívá.
Déšť ustává a Bílá Opava nasycená čerstvými přívaly vod ukazuje všem vodopády v
plné kráse. Les vymalovaný zářivými barvičkami podzimu je čerstvě umytý a nabízí
pastvu pro oči. Je to ale ošemetné – mokré kameny kloužou pod nohama a houpající
se lávky či strmé dřevěné žebříky činí některým psům potíže. Celkový dojem je
však fantastický. Koho potkávám rozplývá se v superlativech.
Tomáš, časomíra na kterou se můžu spolehnout, hlásí ve čtrnáct hodin příchod
jako prvního Romana Baláže. Startovní pole milovníků toulání přírodou po boku
svého psa se značně roztáhlo. Celé odpoledne až do tmy přichází do cíle 51km
etapy dog trekkaři unavení ale šťastní. Kolem šesté večer přivážím totálně
vyčerpanou promrzlou kontrolu z hřebenu, už se prý tam začínali bát. Příchodem
posledních dvou účastníků ve 20:30 si mohu konečně oddechnout. Alespoň pro
dnešek mám ovečky všechny doma.
Ty poslední vítá bouřlivý potlesk ostatních a tóny kytar věrných ,,Řezníků‘‘.
Čepuje se pivo, frčí grog a z kuchyně tety Lídy se line nádherná vůně
bramboráků. Vyprávění dojmů nebere konce, únava se příjemně rozkládá a
starostlivý veterinář Zdeněk Wetter opečovává nejen psí tlapky ale i ty lidské.
Nedá mi to, musím přede všemi a jejich výkony smeknout. Příjemně mě překvapilo,
že pouze šest účastníků přijalo zkrácení etapy, ale i to je umění uznat kdy mám
já či pes dost. Rád slibuji, že zítřejší 42 km dlouhá etapa na Šerák bude určitě
lehčí (pouze dvakrát hřeben). Nakonec to nebyla tak docela pravda.
Po krátké noci opět ráno. Počasí jako kdyby se nemohlo rozhodnout zda má zůstat
uplakané či se umoudřit. Plni optimismu startují po osmé hodině minitýmy složené
z člověka a psa (dvou psů) na trať, kterou někteří znají již od loňska.
Kontrolním a občerstvovacím bodem na Červenohorském sedle se prochází dvakrát a
mládež si tam za celý den hlídkování zase užije své. Několik týmů zdává a vrací
se po 15km trase na základnu. Další tři s lítostí odstupují (zradila je kolena)
před těžkým stoupáním na Šerák, odkud bychom jim už nemohli pomoci. Ti co
vystoupali až nahoru nelitovali. Při hřebenové tůře nádhernými pasážemi přes
Keprník a Vřesovou studánku se konečně mohli alespoň chvílemi kochat výhledem.
Ten občas zastínil chumáč mlhy od severu poháněný ledovým větrem, ale jinak
vládla naprostá spokojenost. Mnozí si vychutnávali západ slunce a dorazili do
cíle za svitu čelovek.
Zábava už byla v plném proudu a jelikož jsme byli všichni pohromadě, přesunuli
jsme vyhlášení z nedělního rána už na sobotní večer. A taky proto že bylo co
jíst a pít, asi nikomu nevadilo že se trochu netradiční vyhlášení protáhlo až do
nového dne. Za své výkony si každý odnášel slušné množství cen, za což vděčíme
trvalé přízni firem MAN MAT, CANDY, SAMOHÝL, FALCO, DIBAQ, AQUAMID, AB SPORT,
ŠTÍSTKO a také OÚ v Loučné nad Desnou. Trochu uplakané vodopády Bílé Opavy bude
všem připomínat skvělý diplom od Jany Henychové či originální šátek s vlčími
šlápotami z modrotiskové dílny v Olešnici.
Probíraly se zážitky, plány na příští rok, připomínky k pravidlům, nové vtipy a
nakonec jsme se málem prozpívali k samotnému ránu. Ale kam spěchat, je neděle a
nikdo nám nenadává?! Jen věčně usměvavý rebelant Láďa Krejčí, který přijel o den
dřív, aby si těch 93 km trochu prodloužil, si stěžuje, že na kontrolách by mohlo
být o trochu víc rumu.
Vláčná nedělní rána plná loučení nemám rád. Den je jako vyšitý, sluníčko hřeje a
lidem i psům jako by se odsud nechtělo. Tak zase na jaře v Krušných horách a
hlavně za rok na STEZCE VLKA!
DESATERO DEŠTIVÉHO POČASÍ - aneb když prší, tak je vlastně lépe...
1 - rychleji v cíli - nezdržujeme se zbytečným rozhlížením po nádherné krajině
2 - nelítá obtížný hmyz
3 - na trase se téměř nevyskytují ,,civilisté‘‘ s nevychovanými pejsky
4 - netřeba koupati sebe i svého pejska
5 - lépe chutná občerstvení na kontrolách (zvláště GROG!)
6 - v botách to čvachtá do kroku
7 - méně se potíme - zvěř našich lesů nám za to bude vděčná
9 - ve strmých částech trasy můžeme použít zrychlený přesun po zadní části
dolů...
10 - nikdo nám to nebude závidět!
A na závěr - nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř - takže je vlastně
fajn!!!
VZHŮRU NA DOG TREKKING !!!!!
Vladimír Páral
Musher‘s club long hair tails (on caps)
| |
|
