|
vlčí
menu
| |
1.ročník Stezkou vlka 12.
– 13. září 2003 Hrubý Jeseník
Jeseníky jsou pro nás nejbližší hory, takže zde máme za ta léta, co je
navštěvujeme, něco nachozeno i naježděno se psím spřežením. Myšlenka uspořádat
zde závody či dog trekking (orientační pochod, při kterém se účastník pohybuje
po určené trase dle itineráře a mapy se psem na vodítku či postroji, vybaven
povinnou výbavou na přežití) ve mně hlodala jako červík již několik let. Trasy,
nádherná krajina s fantastickými výhledy, o které jsem se chtěl s někým podělit,
se přímo nabízela. Když jsme našli chatu U Pelikána v Koutech nad Desnou, která
měla dostatečné zázemí i přilehlé prostory, myslel jsem, že máme vyhráno.
Představa dog trekkingu v Hrubém Jeseníku, jako akce pro ty bláznivé lidičky, co
se rádi toulají s pejsky v přírodě, se začínala rýsovat.
Ovšem v momentě, když se řekne ,,hromadná akce'', objeví se balíček
byrokratických žádostí a povolení, které vám za jedno svými podmínkami značně
zasáhnou do propozic i charakteru závodu a za druhé zaberou dva měsíce času,
který pak chybí k mediální propagaci akce.
Nicméně ve čtvrtek 11. září odpoledne se do Koutů nad Desnou začala sjíždět
zajímavá společnost lidí, charakteristická velkým batohem na zádech a pejskem na
vodítku. Směřovali sem auty, vlakem, autobusem i pěšmo snad ze všech stran
republiky, aby kolem chaty utvořili malé stanové městečko.
Jen nerad jsem ve 22 : 00 přerušoval živou zábavu i zvučnou kapelu. Musel jsem
však všechny přivítat, seznámit s trasou, připomenout povinnou i doporučenou
výbavu. Pak už jsem tu sešlost nechal volné zábavě, která končila někdy nad
ránem. Mohli jsme si to dovolit, vždyť se zítra šlape ,,pouze'' 25 km a start
bude až v 10 : 00.
Slovo pouze v uvozovkách je zcela na místě. Vždyť v těch 25 km museli vystoupat
z 606 m. n. až na nejvyšší horu Jeseníků – Praděd 1491 m. n. a zase se spustit
dolů do údolí. Přitom trať vedla takovým fantastickým místem jako je Divoký důl,
za který mi někteří vyčítali, že si je pletu s kamzíky. Ale vynechat toto
místečko – rokli plnou potůčků, vodopádů, padlých stromů – bohatýrů i
všelijakého lezeníčka, by byl přímo hřích.
Po přímo saharském létě mnozí deštivé období v uplynulých dnech přivítali. My
však byli na startu vděčni za vykukující sluníčko – rýsoval se pěkný den. V
minutových intervalech na trať vyrážely odhodlané dvojice – páníček a pes. Mohli
jsme sledovat malé defilé plemen; německý ovčák se střídal s velkým kníračem,
husky s dobrmanem, aljašský malamut s chrty, celkem 14 plemen psů, včetně
kouzelných voříšků. Také přístup k vybavení byl různý, od klasických turistů s
baťůžky až k vymakaným borcům s vestičkami a řemením, za které by se nemusel
stydět ani Rambo. Ovšem všechny nás převezl František Grygar (kterému se už
neřekne jinak než kolečkář) se svým přívěsným dvoukolovým vozíčkem upevněným na
bedrech.
Naše kontrolní a občerstvovací stanice na Červenohorském sedle nám překvapivě
brzy začala hlásit účastníky blížící se do cíle. Přesně tři hodiny stačily na
těch 25 km Frantovi kolečkářovi. Všechna čest, však taky strejda Pelikán, bývalý
hajný co tu chodí celý život, nevěřícně kroutil hlavou. Každou chvíli jsme
potleskem vítali návrat další dvojice. Uvnitř chaty na ně čekal horký čaj, grog
či něco k snědku, mnozí si šli užívat teplé sprchy.
Druhý večer byl daleko komornější než první. Snad to bylo únavou, snad respektem
před zítřejšími 42 km. Také start v 6 : 00 ráno, ač má své kouzlo, způsobil, že
se většina odebrala brzy na kutě. Převážná část hovorů se tentokrát točila kolem
dojmů z Divokého dolu a byla poznamenána mírným zármutkem z Pradědu schovaného v
oblacích.
Do sobotního rána nás vítal déšť bubnující na plechovou střechu chaty. Byl to
takový ten mírný, vytrvalý, co se mu říká zahradnický – bohužel však pro
Jeseníky téměř typický. Nevím, jestli ten nahoře nám chtěl připomenout, že je
třináctého nebo si spíš chtěl prověřit jak jsme připraveni na mokrou variantu
dog trekkingu. Svorně jsme se shodli, že to bylo to druhé a pro mnohé zůstane
tato zkušenost jako velká škola pro budoucí vybavení.
Déšť a poraněné tlapky nám zúžili o třetinu startovní pole. Postavičky zakuklené
do lidských i psích pláštěnek postupně mizely v mlze, dešti a já s nimi
soucítil.
Díky kontrolám jsme měli slušný přehled, kde se nám kdo pohybuje v terénu. Byl
jsem vděčný každému, kdo byl schopen zhodnotit své síly a buď neodstartoval a
nebo využil možnosti si trať zkrátit. Neustávající déšť a mlha by nám určitě
zkomplikovali případnou záchranou akci někde na hřebenech.
V době, kdy jsem se dozvěděl, že nejsme kvůli zastavené lanovce schopni včas
dostat důležitou kontrolu na Šerák, pokračovalo v soutěži patnáct největších
,,drsňáků''.
Mobilem se mi s většinou podařilo navázat spojení, informovat je a já blahořečil
spojovací technice. Přesto mi jako hlavnímu pořadateli nebylo dvakrát dobře u
srdce, zvlášť když jsem s blížícím soumrakem neměl zprávy o dvou posledních
účastnících.
V základním táboře však šuměla pohodová atmosféra, mnozí se svými promáčenými
pejsky bivakovali přímo na podlaze v jídelně ve spacácích. Živě sledovali moje
zprávy z trati a každý další příchozí byl malý hrdina a zdroj vítaných dojmů.
Kámen mi spadl ze srdce, když se nám podařilo zjistit, že naši dva ztracení v
pořádku dorazili do chaty na Šeráku a mají na to, aby trasu dokončili.
Ačkoliv se s námi pár dog trekkařů v podvečer rozloučilo, zůstalo nás dost na
to,
abychom srazili stoly a zaplnili jídelnu. Naši dva ztracenci Láďa s Luckou byli
lehce vyčerpaní, přivítání nadšeným aplausem a stali se po zbytek večera terčem
vtipných narážek. Slavnostní vyhlášení v duchu neplánované show se nám lehce
protáhlo, ale myslím, že to nikomu nevadilo. Při tónech kytary v rukou paní
veterinářové, jsem se rozhlížel kolem sebe a měl jsem radost: Lidé z celé
republiky, kteří se ještě před pár dny neznali, se vesele bavili, navázali tu
nové známosti, získali nové přezdívky a domů si odváží spoustu dojmů a zážitků.
Mimo dojmů si odváží též hodnotné ceny a dárky od sponzorů. Bez nich by to snad
ani nešlo. Za všechny musím jmenovat firmu Candy Pardubice, AB Sport, Samohýl a
spol, Man Mat, Aquamid Hustopeče, Falco a OÚ v Koutech nad Desnou. Velký dík
patří samozřejmě partě pořadatelů, kterým to myslím slušně klapalo, ač to byla
jejich premiéra.
Plucárek (placačka) od keramika Vichty bude všem při každém doušku připomínat,
že se pohybovali na ,,STEZCE VLKA''. Pevný stisk ruky a díky za vše, nám
pořadatelům, bylo zadostiučiněním za měsíce práce. Pochopili jsme, že to za to
stálo a také nám začalo být jasné, že jsme se nesešli naposled. Příště kdy a
kde?...
Witko Sapa Ha to ví!
text: Vladimír Páral
| |
|
