|
vlčí
menu
| |
Dogtrekking v přímém přenosu
Stezkou vlka (8.-10.října 2005) HRUBÝ JESENÍK – PROTI PROUDU BÍLÉ OPAVY (93
km)
Čtvrtek 7.10.
Ve čtvrtek mě čekala veterina s Denym kvůli razítku a nákupy jídla - činnost to
oblíbená i neoblíbená zároveň. Na jedné straně jídlo miluju, na straně druhé
obvykle po dobu konání dogtreku toho do sebe moc nedostanu...
Po vyřízení a nakoupení všeho potřebného jsme se mohly vesele vydat na cestu.
Tentokrát se stařičkou „Šádynkou“, tedy Škodou 135. Jela s námi Gwen s gróňačkou
Dinou, a cestu jsme kupodivu zvládly jak my dvě, tak oba pejsani v pohodě. Vzadu
se ani příliš nevrčelo, Deny i Dina si prostě obsadili jedno sedadlo a bylo.
Do Koutů nad Desnou (base camp Chata u Pelikána) jsme přijely jako první. Téměř
okamžitě se zjevil Láďa Páral a pěkně nás vítal. Byla na něm patrná lehká
pořadatelská nervozita, která byla, jak se v průběhu víkendu ukázalo, zcela
zbytečná. Tak jsme si s Gwen postavily stany, uvázaly psy a pak jen seděly v
jídelně a koukaly, kdo přijíždí, jak se chystá prezentace,...
Večer nás už byla solidní parta – přihlášeno bylo 52 závodníků, někteří
nedorazili, místo nich pak ale dorazili jiní...takže solidní padesátka nás tam
skutečně byla. Psi už se pomaličku začali nastěhovávat za páníčky dovnitř, do
jídelny, takže začínal opět vznikat ten (pro mě fascinující) chumel nohou, hlav,
končetin a sem tam i zubů – ať už večeřících lidí, nebo diskutujících psů. Večer
byl „musher meeting“, kde se dovysvětlovávaly podrobnosti závodu, a vzápětí se
objevila i startovní listina. Prý podle výkonnosti – nejlepší vzadu, a no
nazdar, hmmm, tak jaktože já jsem až čtvrtá od konce!!! Za mnou už byla jen
jména slavných jako Roman Baláž nebo Michal Pátek... No tak nic, alespoň můžu
ráno o chvilku déle dřímat.
Pátek 8.10.
Hned po startu jsem se poněkud zaradovala – první část cesty jsem znala a ani
jsem nemusela koukat do mapy nebo itineráře. Věděla jsem, že se spát bude opět v
base campu v Koutech, takže jsem zátěž stáhla na minimum – já asi 2,5 kg (včetně
váhy báglu), Deny asi 2 kila (litrovka vody a půllitrovka energydrinku,
pláštěnka). Vybavena vypůjčeným digifoťákem jsem doufala, že z toho ranního
mrholení nebude déšť. (BYL!!!) A už letěly ukazatele jeden za druhým (letěly
doslova, protože záviselo na čase, jestli závodníci budou smět jít první den
celý „velký“ okruh – čili dokončí trať celou, nebo si ji budou muset zkrátit).
Okolo Kamenné chaty přes Divoký důl (jeden z nejhezčích úseků trati i Jeseníků
vůbec) až pod Praděd (9,5 km). Tady se už cesta začala oproti loňsku lišit – pro
mě ne tolik, protože loni jsem místo na Švýcárnu zamířila na Ovčárnu a pak se
musela vracet... Letos tedy přes Ovčárnu (tady jsem to vzdala a svlíkla si
promočenou bundu a hodila na sebe pláštěnku) po asfaltce do Karlovy Studánky
(16,5 km). V Karlově Studánce jsem odevzdala foťák (poprosila jsem nejprve
kontrolu a pak Láďu, aby mi ho odvezli do tábora – měla jsem strach, že za
chvíli promokne obal a foťák navlhne). A pak už jen kousek... a bude tu část
trati, na kterou jsem se nejvíc těšila... kterou jsme procházely s Gwen před
dvěma lety na vandru... PROTI PROUDU BÍLÉ OPAVY!!!
A Jeseníky nezklamaly, vzpomínky také ne. Nejnádhernější kus přírody, úžasné
cestičky mezi balvany, proplétající se stezka vodami říčky, dřevěné mostky a
lávky, žebříky – zkrátka paráda. Bavilo to i psy, totiž Deny tahal, jako
málokdy. Hledal oporu pro své ťapiny, ukazoval cestu a stopy zametal ohonem
(podobnost s pohádkou o Třech zlatých jabloních není náhodná ;o) ). Občas
kratičké zaváhání na rozhoupaném mostku, otočená hlava a důvěra v jeho očích a
už je překážka překonána a jde se dál. A pořád voda mazlící se skálami, přes
které se převaluje, mechové záclonky, z nichž crčí voda, a okolní lesy, které
vydechují zemitou vůni jehličí a promočené půdy. Jsme zde, v místech, kam člověk
odjakživa patří, jsme součástí vší té velké krásy, bojujeme o přežití, o průchod
těmito téměř snovými místy. Jsme v lůně Magna Mater, velké Matky Přírody... A
téměř na konci je pro mne překvapení – kde se dřív lozilo po skále, tam se nesmí
– místo toho je poměrně vysoký dřevěný žebřík. Kdyby byl Deny bez brašen, možná
by zkusil jít i po kulatinkách přímo nahoru. Ale takto si nebyl příliš jist a
zkusil to vzít kolem, po skále. A opět – nebýt brašen, tak pod tím mostkem
projde. Když pochopil, že ne, a zpátky už nemohl, jeho moudrá psí hlava se na mě
s důvěrou koukala a trpělivě čekal, zapřen do skály jen třema nohama, až mu
brašny složitě uvolním a sundám. Pak se protáhl jako had uzoučkou skulinkou pod
mostkem, vyskočil nahoru a čekal, než mu brašny zase nasadím. Nahoře jsme
potkaly Láďu Párala s foťákem a už tu byl poslední sešup po skále – tady asi
většina závodníků na moment zaváhala, jestli psy pustit, aby se nekonal sešup
rovnou do studených vod řeky... To moje zlatíčko chlupaté, zubaté opět projevilo
nečekanou moudrost, když se nevrhl ze skály dolů po hlavě, ale pečlivě vyvažoval
s brašnami každý skok, aby měl jistotu. Hopkal dolů pěkně pomaloučku a rozvážně,
vědom si toho, že se zátěží na zádech se mu opravdu trochu posouvá těžiště a
mohlo by ho to strhnout do vody. A tak jsem si cestou nahoru, opět na Ovčárnu,
uvědomila, proč vlastně podnikám všechny ty vandry se psem a dogtreky. Protože
zažívat to úžasné souznění s přírodou, rvát se s ní a přitom zároveň být její
součástí... A když ještě občas má člověk to štěstí a vidí tolik moudrosti v
oříškových očích, které na vás koukají s bezmeznou důvěrou („Tohle zvládnem,
žejo?!“)... To se srdce plní radostí a štěstím a veškeré zloby světa jsou
zapomenuty a jste jen vy, váš pes a příroda okolo... A vše je v pořádku a jak má
být...
Nu, a nastal konec romantiky a přišla tvrdá realita. Od Ovčárny na rozcestí Nad
Malým kotlem (27 km) byla vrcholovka – mlha, vítr a drobný déšť. Deny se ojínil,
místo šedivé na mě koukala bílá hlava. Doufala jsem, že to bude jen kousek,
holky mi utekly a tak jsem šla až na kontrolu sama, a má blbost a špatný odhad
si vybraly svou daň. V promočeném a propoceném tričku a pláštěnce jsem ten chlad
nezvládla – a zřejmě tady jsem se pořádně nastydla. Nicméně na kontrole jsme
byly s dostatečným předstihem, abychom mohly ujít celý velký okruh. Bohužel už
na mě nezbyl teplý čaj, na který jsem se tolik těšila. Takže Jelení Studánka
(28,5 km) a první pauza na něco málo jídla. Ale vyhání nás zima a pořádné jídlo
stejně nejsme ani jedna schopna pozřít, tak jen kousek sýra pro psy a já si
vytahuju a dál cestou žvýkám sušené švestičky (z naší zahrádky). Prudký sešup na
samotu Kosaře (33,5 km, druhá delší pauzička) – Jeseníky nejenže nezklamaly, ale
opět překvapily. Tak nádhernou přírodu jsem už ten den ani nečekala! Nízká kleč,
mezi kterou se proplétaly husté trsy kapradin, sem tam vyšší borovička nebo
smrček, přes to převalující se mlha... Přímo pohádka! Jen ten sešup byl hodně
prudký a tak se začalo ozývat mé prokletí – kolena. Pobolívala až k Františkově
myslivně (40,5 km). Tam se začalo opět klesat – a pravé koleno to vzdalo.
Bohužel jsem si nevzala ani ibuprofen, obinadlo taky ne, takže chudinky holky na
mě co kilometr čekaly, než jsem je dopajdala... A že jsem si cestou fakt
pobrečela, snad ani nemusím psát... Navíc začalo opět poprchávat, u Kamenné
chaty (44,5 km) už lilo neskutečně. Tady na mě holky čekaly naposled – oznámila
jsem, že ODSUD!!! už se přece odvézt nenechám a že dojdu, i kdybych měla umřít.
Díky slejváku jsme se dohodly, že už na mne čekat nebudou a že mi „půjdou
objednat horký čaj“. Chvíli jsem se statečně pokoušela s nimi držet krok, ale po
pár desítkách metrů jsem to vzdala – čím rychleji jsem z kopce šla, tím víc
koleno bolelo a vypovídalo. Ani jsem netušila, jak můj výrok, že dojdu přes svou
smrt, mi bude osudný. Těch 6,5 km do Koutů jsem si ji přála mockrát, setmělo se
úplně a já šla v průtrži mračen sama potmě s čelovkou. Po velké asfaltce, pejsa
se mnou cukal... Neměla jsem už ani sílu povelovat ho, aby šel pomalu. Občas
jsem prostě jen zuřivě zacukala vodítkem (při jednom takovém cuknutí vodítko
povolilo – strhla jsem ucho), občas jsem zoufale nahlas brečela, občas jsem
hlasem, který jsem ani nepoznávala, pejsu seřvala, za což jsem se mu o pět minut
později plačtivě omlouvala. Nadávala jsem si, nebyla jsem schopna přijít na
jediný důvod, proč vlastně na treky chodím a takhle se ničím. Celé dvě hodiny
pomalého šourání s kopečka dolů do Koutů... Ale nakonec jsem přece došla!
Svalila jsem se v jídelně na židli, psovi sundala brašny a chvíli jsem nebyla
schopná vůbec ničeho.
Ale postupně jsem si zašla pro suché věci, hodila do sebe pár hrnků horkého čaje
se spoustou cukru a začala připravovat na klíně pejsovi „hamu papu“. Při každém
dogtrekkingu mě znova a znova překvapí, že i když si myslím, že už žádný další
krok neudělám, tak jich dělám ještě spousty...
Dostala jsem dárek – obinadlo a celé plato ibuprofenu 400 (na druhý den) od
úžasného pana veterináře/doktora.
V noci se to utahaný psisko ke mně krásně tulilo – až na svalovou únavu to byla
opravdu nádherná noc.
Sobota 9.10.
Kratší část tratě. Tak tedy z Koutů přes Kamzík na Červenohorské sedlo (10,5
km). Okolo Mariina pramene přes Drátovnu až do Filipovic (18,5 km) - hurá hurá,
tentokrát jsem se neztratila!!! Ve Filipovicích jsme si dali úžasnou česnečku,
byla naprosto vynikající. Podle kontroly byla totiž chata na Šeráku zavřená, a
jinde už asi jídlo nebylo. Pak už jen cesta prudce vzhůru na křižovatku Pod
Keprníkem (27,5 km). Musím uznat, že tady zubatej makal neuvěřitelně. Táhl celý
kopec, ne, že by to bylo jak výtah (aneb není to seveřan, zejména ne grónský
tank), ale pomáhal opravdu hodně. Předešli jsme docela dost lidí. Uvažovaly jsme
s Gwen, jestli máme dojít až na Šerák, nebo si ty dva kilometry ušetřit a jít
rovnou dál (když už je ten Šerák zavřený).
Nicméně jsme potkaly jiné naše souputníky, jak sviští od Šeráku se slovy – „jen
tam jděte, čekají tam na vás borůvkové knedlíky!“ Po vteřince dohadů, jestli si
z nás dělají srandu nebo ne, a po předchozích úvahách, že neumíme podvádět a
přišlo by nám nefér si trať zkrátit, jsme s hurónským řevem „KNEDLÍÍÍKYYYY! A
BORůůůůVKOVýýýý!“ vyběhly(!!!) na Šerák. A bylo otevřeno. A bylo tam razítko. A
byli tam dva závodníci se psy. A bylo tam teplo. A po knedlících sladko a
příjemně. Já si ještě navíc dala horké borůvky se šlehačkou... Jen na ten záchod
se šlo špatně, nohy už ztuhly a bolely. Ale prostě paráda!
A pak už jsme šli jen „domů“ – tedy poslední část trati, otočka směrem ke
Koutům. Přes Keprník (30,5 km), kde jsme chytly záchvat smíchu. Na vršku byl
totiž nahrubo otesaný šutr, na kterém byl umělecky vyražený nápis „KÁMEN“. To by
člověk fakt nepoznal, cože to tam je... Je sice pravda, že pod tímto úžasným
nápisem byl ještě jeden, který vysvětloval, kdo ho tam nechal postavit, ale
přesto nás to dostalo. Cestou z Keprníku jsme se kochali nádhernou vlkodlačí
krajinou – mlhy na temnými lesy, zapadající slunce, vycházející měsíc... Hmmm...
A tak jsem dostala úžasný nápad: Začaly jsme s Gwen výt jako – no, jako na lesy.
Psi se k nám bohužel nepřidali. Nu což – tak jsme vyly samy bez psů...
Za Vřesovou studánkou (34 km) už nás volala kontrola z Červenohorského sedla, že
jim chybíme, protože jsme poslední. Oznámily jsme, že se kocháme a nikam
nespěcháme... Na Červenohorské sedlo jsme dorazili za tmy jako doopravdy úplně
poslední, ale teplý čaj na nás ještě zbyl a tak jsme se vydali na poslední
kilometry letošních dogtreků vůbec. Bohužel já jsem si je opět protrpěla,
protože jsem si odmítla vzít pátý ibuprofen a při tom sešupu mi opět začalo
nadávat koleno. Navíc cesta byla hrbolatá a tak jsem každou chvíli nějak špatně
došlápla. Nicméně jsem nepropadala depresím tolik jako včera a podařilo se nám
udržet i poměrně vysoké tempo. Ještě malá chvilka bloudění po Koutech a už jsme
doma, na Chatě u Pelikána (42 km).
Večer naprosto úžasný. V jídelně byl chumel lidí a psů, psiska vedle sebe
utahaně spala, po jakékoliv nevraživosti mezi psy nikde ani stopy. Klid, pohoda,
smích, teplo – souznění duší. Užívala jsem si ten nádherný pocit z toho, že jsem
to celé zvládla... Moje zubaté štěstí bylo už napapkané a ospalé.
Pozdě večer se ještě vyhlašovaly výsledky. Je sice pravda, že se oproti loňsku
říkaly i časy, ale protože bedny žádné nebyly a ceny se rozdělovaly jen podle
kritéria došel / nedošel, nenašla jsem tu ani náznak soutěživosti. My jsme ušli
s Denym těch 93 km za nějakých 24 hodin celkem.
A pak už nezbylo nic jiného, než se kouknout na pořadatelské fotky z celého
závodu, zatleskat všem, kteří si to zaslouží (já nechala zatleskat pejsům,
protože tolik něžnosti, lásky a vděčnosti, kolik k tomu svému zrzounovi cítím
při každém dogtreku, by se mělo aspoň nějak symbolicky ocenit – a evidentně to
podle síly potlesku vnímala většina lidí stejně). Pomalu se rozloučit, jít spát
a v neděli domů.
A nezbývá, než poděkovat. Poděkovat pár lidem, kteří pro nás dogtreky
pořádají. Poděkovat přírodě, za to, že je – a že umí být tak krásná, až srdce
usedá. A poděkovat životu, že mě přivedl na vlčí stezky...
Wami
| |
|
