Mám takovou zajímavou historku:
Můj výborný tchám a tchýně měli malého knírače, "normálně" se mu věnovali, chodili s ním každý den na vycházky, na treky na hory a tak, prostě byl členem rodiny. Beník byl už starý a jednoho dne umřel, zařekli se, že už žádného psa nechtějí.
Tenkrát v létě měli tuším výročí svatby a moje tenkrát ještě přítelkyně se svoji ségrou vymysleli, že jim dají štěně. Varoval jsem je že to špatně zkončí, ale bojuj si proti dvěma ženským. Rodiče dostali štěně, nějakého malého papíraká za deset tisíc. Dárek rozpačitý, přes noc přemýšlení a slzy. Ráno jsem jel s omluvou štěně vrátit původnímu majiteli.
Po pár týdnech měli nového psa, zpočátku si tedy mysleli že jenom dočasně. Nějaký debil vyhodil u silnice štěně. Paní máma jezdila každý den kolem, po třech dnech ho nabrala do auta, s tím že mu dá doma najíst a sežene mu nového páníčka. ...Už druhým rokem s nima bydlí, musím říci, že vděčnějšího, loajálnějšího, šťastnějšího a skromnějšího psa jsem v životě nepoznal. Protože pes, který přijde od debila a "normálnímu" člověku si všeho váží a je za všechno vděčný. TZN. pokavaď mám srdce a jsem "normální" nebál by jsem se takového psa ujmout.