Dobrý den všem,
Po nekrátké době jsem shledal za příhodné (vzhledem na velké množství rad které mi v tomto vláknu lidé poskytovali) napsat o pokrocích strastech a dojmech které jsme já a moje podboudí smečka utržili během odmlky.
Naposledy jsem psal o rady s tréninkem v tahu. ,,Teď to začne být už jen sranda,, říkal sem si tenkrát. ,, nasoukám do sebe nějaké ty rady a pujde to samo,, apod.
Následující měsice mne naučili že ,,náročné,, není zrovna vyštižné slovo pro to co jsme absolvovali.
Prvně jsem byl přesvědčen že psychicky jsem připraven a nic mne už nepřekvapí ale první hromadná zamotačka do postrojů a lajny mne z tohoto omylu vyvedla stejně rychle jako prvotní degradace morálky mé již částečně zatahané , nejstarší fenky.
První krůčky byli velice pomalé, nejisté a nemotorné. Začal jsem běháním za kolem po dvojicích, tak, jak budou děcka běhat v zápřahu. Nejstarší (Anye) jsem začal trénovat na větší zátěž aby zvládla ukočírovat další dvě dvojky za ocasem až přijde čas. Tohle byla vskutku brnkačka protože na všechno tohle byli už děcka zvyklí.
Sranda začala když jsem jednotlivím dvojicím začal vysvětlovat že postroj se nejen nekouše ale když ho májí na sobě vyžaduje se od nich pohyb přede mnou a co víc můžou čekat odpor protože po nich budu chtít tah.
Tuhle část jsme po 4 týdnech přerušili bez nějakých zásadních pokroků co se tahání týče, ale dle mého soudu aspoň s pochopením nutnosti pohybu přede mnou vedle sebe bez předbíhání a motání se do postrojů.
Už jsem se nemohl dočkat až budu mít před kolem víc jak jednoho psa a když nastala chvíle kdy jsem prvně zapřáhl dvojku ke kolu a nejstarší Anye dopředu ukázalo se že sem se vskutku měl na co těšit.
Nastaly dva týdny radosti z učenlivosti celé smečky. Jakmile byla vepředu ,,máma,, tak se děcka mohli uběhat k smrti. Po několika lekcích zjistili jak to udělat aby je máma nevlekla a dokonce začínali zabírat. Povel dopředu a zastavit zvládly téměř okamžitě.
Během této fáze se začalo ale zároveň projevovat ,,zlenivění,, mámy kdy si přivykla na pravidelnější přestávky, zjistila že místo 2 metrů je ode mne 4 metry a začala praktikovat hluchoněmost. To se během chvilky začalo přenášet na dvojici za ní. Freya a Siffča (středové feny vitálnějšího rozpoložení) nebyli problém ale budoucí kolová dvojka Valkýra a Baldr už byli náchylnější k lenošení. Tehdy jsem zároveň přišel na to jak velká nevýhoda je používání horského kola pro tréning. Povzbuzování k běhu a tahu jsem musel omezit pouze na slovní a zvukové, neboť když jsem je chtěl povzbudit pobíháním okolo musel jsem kolo položit počkat až zatáhnou, zastavit je zvednout kolo a pak je znovu rozpozpohybovat což pro všechny bylo velice matoucí.
I přes tyto problémy které byli velkou zkouškou mého sebeovládání jsme docílili požadovaného. Zvykli si běhat v řadě po dvou, tahat a koordinovat základní pohyby se zbytkem spřežení.
Další krok byla pětka. Zde jsem začal trošku obměňovat uspořádání hlavně kvůli motivaci. Nejlepší motivační prostředek bylo pendlování s Baldrem mezi holkama.
Toliko k posloupnosti našeho snažení.
Teď trochu lidsky.
...Vysvětlit dětem že páníček se nepředbíhá když jsou na volno nebo na vodítku byla brnkačka, potom jim ale vysvětlit že za určitých okolností mají pelášit přede mnou a táhnout jak smysluzbavený byl nejen oříšek ale psychiku deptající nekonečná a pomalá piplačka. Zkusil jsem všechno: utikat po dvou po čtyřech, Přískoky i válení se v bahně před nechápajícně koukajícími prcky. Když se rozpohybovali tak každý jiným směrem když šel jeden druhý seděl, když šli stejně tak jinam než sem potřeboval. Rychlost 20 metrů/0,5 hodiny.
Někdy touhle dobou jsem začal provádět relaxační pauzy mezi cvičením s jednotlivími skupinami psů. Obsah pauz se dá shrnout jako: jedno cigáro za druhým a stejně nervy na dranc.
Při cvičení po třech jsem víc než ježdění na kole prováděl pravidelné procházky od kola na špici spřežení abych polemizoval s mámou co zase po 500 metrech simulovala amnézii kdy vlastně zapomněla že je pes a od čeho má nohy.
Zároveň v této fázi odešli do věčných lovišť mé nové karbonové berany na řídítkách protože jak se ukázalo vláčení po asfaltu, štěrku a kamenech jim nedělá moc dobře. Ale nakonec jejich oběť nebyla zbytečnou protože povzbuzování k vláčení kola zpravilo paměť vůdčí fence a v dalších dnech až do dnes toto neopakovala.
Začátky se sestavou 2 kolaři, 2 týmový a 1 vůdčí bych shrnul takto: start hurá na ně
, na zastávce předběhnout vůdčí mamču
, zamotat jí
a v motání pokračovat u sebe tak aby to páníček nerozmotal a musel nás odpřáhnout
15 minut rozmotávat šňůry >:(10 minut znovuzapřahávat
a konečně hlavní pravidlo zastávek: CELÉ TOHLE ZOPAKOVAT PŘI KAŽDÉM DALŠÍ ZASTAVENÍ
V tomto vlákně je důležitá jiná věc: Když jsem toto vlákno zakládal kladl jsem všem otázku jestli mám nebo nemám.
Proto teď považuji za vhodné odpovědět na tuto otázku ostatním kteří sem příjdou hledat odpověď jako před rokem já.
Od doby kdy jsem se rozhodl že budu chovat 6 psů najednou, jsem přišel o mnoho věcí které jsem považoval za samozřejmé, postupem času jsem přišel o většinu volného času, o zájmy jako je čtení, posezení s přáteli o pořádný odpočinek, možnost na týden odjet někam pryč a jen tak, dokonce jsem se dostal i do problému v zaměstnání jelikož už nepřipadá v úvahu odjet na týden na služebku a plno dalšich věcí.. Postupem času jsem zjistil že pořídit si smečku tolika psů je hloupost která ohrožuje nejen tyto věci které člověk považuje za důležitou součást života ale i ony psy jako takové, protože flustrace ze ztráty dosavadního života se podepíše i na nich.
Odpověď tedy zní a vždy znít bude:
Nepořizujte si nikdo víc jak 2 psy najednou, pokud nemáte předešlé zkušenosti se psy jejich etologií, potřebami, výcvikem atd. nepořizujte si nikdy víc jak jednoho psa v jednu chvíli. Ať jste sebeodolnější dřív nebo později to psychicky neunesete a zachováte se k vašim psům špatně nebo je zanedbáte a to se vám pak nemusí už podařit napravit.
Při počtu který jsem měl k dispozici já už nejde jen o vás jde i o lidi kolem, už nejde o přímé sousedy jde o lidi z celé obce, jde o vedení obce.
při takovém rozhodnutí vás těžko podpoří nejen vaše okoli ale i nejbližší příbuzní. V nejhorším případě nemáte oporu v nikom, jste ve všem sami.
To jsou fakta, nic tyto hrozby neeliminuje a buďte si jistí že příjdou.
Já sem měl (nebo alespoň doteď mám) štěstí že jsem se do tohoto boje pustil s tak skvělými psy s nezaměnitelným a úžasným charakterem. Když jsem udělal chybu, zachoval se vůči nim špatně nikdy se nevzdali, pokaždé mě svým chováním plně nahradily oporu kterou jsem nenacházel v řadách lidí.
Celou tu dobu nešlo totiž o to dělat všechno správně ale o to umět napravit chyby které jsem udělal. Dokázat se zastavit zařadit zpátečku a vrátit se tak daleko jak to jen moji psy potřebovali klidně i začít od začátku.
Např. jak jsem rozčíleně psal o tom motání do postrojů. Ve finále jsme to vyřešili tím že jsme si zopakovali běh za kolem, jediný rozdíl byl v tom že jsme si vysvělili že v případě zapřažení je to kolo máma jako vůdčí na špici.
Podle mne jsou moji psy mojí nejcennější životní zkušeností, naučili mne že
považovat problém za vyřešený je nahony vzdálené od skutečně vyřešeného problému a že vyřešit problém na poprvé nelze nikdy uplně. Vždy se musíme vracet o kus zpátky abychom se dostali dál a k tomu abysme došli na konec se musíme naučit znovu začít.
Lituji všech trestů kterých se ode mne moji psy dočkaly, ale po tomto roce sem si jistý že po celý jejich život se budu snažit to odčinit.
Co se mého rozhodnutí pro spřežení týče: ,,Neznám nic lepšího než ten pocit když se do toho na začátku tréninku děcka opřou a proběhnou první zatáčku.,,
Děkuji všem za veškerou podporu i rady.
Na slyšenou
